realist. liberal. lesbian. vegan. ateist. inked.
LOVE: music. gigs. friends. parties. deutschland. berlin. german language. family. animals. my dog. reading. writing. thinking. body art.
HATE: racism. nazism. fascism. sexism. homophobia. extremism. boredom. our village. powerlessness.
Hallöchen,
přemýšlím, co bych sem o sobě napsala, abych Vás neunudila k smrti hned na začátku. Původně jsem o sobě nic psát nechtěla, pak jsem si ale řekla, že by každý měl mít alespoň malou představu o tom, kdo sem ty bláboly vlastně píše.
Tak asi tolik: Jsem (ne)normální Češka, která si v té naší malé zemičce připadá poněkud ztracená, nepochopená, možná trochu osamělá.. Žiji tu jen fyzicky, duševně žiji v Berlíně. Který považuji za jedno z nejdokonalejších měst na světě. Těch měst jsem zase tolik nenavštívila, ale vsadila bych poslední kus žvance na to, že je tomu tak. Na svět jsem se prvně (ne)usmála v roce 1992, ano jsem dítě 90.let, takže mě neminulo nic z výčtu: internetové připojení přes telefon (tudíž omezená doba pobytu online), první telenovely typu Esmeralda, Kasandra, Divoký Anděl (ano, mám dojem, že právě Milagros byla moje první dětská neopětovaná láska..), počítačové hry typu Duke, Wolf a další. Koukala jsem na Xenu, která byla dalším mým idolem, nejspíš jen tak podvědomě, ale viděla jsem snad všechny díly. Taky jsem milovala Sandokana a Černého Korzára - jediný muž, který byl mým hrdinou. Devadesátky byly magické. Vlastně k nim mám dodnes velmi blízko. Patřím k těm, které zažili ještě Československo, což mě lehce děsí. Myslím, že rozpad a osamocení České republiky jsem nikterak více nevnímala, přeci jen mi byl rok a byla jsem ráda, že lezu a že mám čistou plenku. Když mi byly 4 roky, narodila se mi mladší sestra. Její příchod jsem si nejspíš nechtěla moc připouštět, chtěla jsem být princezna a "to malé" mi chtělo odloudit veškerou pozornost, kterou jsem měla. Nakonec jsem to asi překousla a dnes jsem ráda, že mám mladší ségru, která mi krade věci ze skříně a nevrací je zpátky, která mi neustále krade pérka a gumičky do vlasů, se kterou se můžu občas krásně pohádat a kterou mám přes to všechno neskutečně ráda.
V šesti letech jsem nastoupila do první třídy, na začátku mě škola bavila. Bylo to celkem divné, i moje rodina si myslela, že jsem trochu divná (v čemž měli pravdu). Jen moje babička-učitelka byla spokojená. Chodila jsem na vesnickou základku, tři třídy - 1. až 5.ročník. Až do páté třídy jsem měla samé jedničky. V 11 letech jsem splnila přijímací zkoušky na osmileté gymnázium na kladenské gymnázium, tzv. "Kamenný", měla jsem radost. Po 5 letech jsem však třídu opustila, připadala jsem si jako outsider, všichni spolužáci byli mnohem cílevědomější než já, už ve 12 letech přesně věděli, co chtějí dělat a já si připadala najednou méněcenná, možná dětská, hloupá. To, že jsem to v prváku vzdala a šla klasickou střední školu se zaměřením bylo moje rozhodnutí. Dodnes nevím, jestli správné, nebo špatné. Nicméně, v mém sebevědomí mi to pomohlo a asi jsem se cítila lépe. Celkem mě to změnilo, jiný kolektiv, jiná sorta lidí. Začala jsem dělat blbosti jako všichni puberťáci. V roce 2012 jsem státně odmaturovala s dobrým výsledkem a byla jsem ráda, že mám tuhle etapu za sebou. Vlastně jsem cítila najednou velkou volnost a možnost volby, co dál. V té době jsem se rozhodovala, zda-li nejet na rok pracovat do Anglie a vydělat si nějaké peníze. Nakonec jsem se však rozhodla pro studium pomaturitních jazyků a konečně začít s němčinou. Což považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí vůbec, nikdy jsem nechodila do školy tak ráda. Za 10 měsíců jsem se dostala na úroveň B1, což není taková sláva celkově, ale vzhledem k tomu, že jsem začínala jako začátečník - samouk, považuji to za úspěch. Dělala jsem samozřejmě také angličtinu k tomu, kde jsem se připravovala na FCE, které jsem nakonec zatím nedělala, protože jsem všechnu svou sílu soustředila na již zmiňovanou a milovanou němčinu, z které bych ráda dělala Goethe Zertifikat.
Důležitou věcí v mém životě je hudba, poznala jsem díky ní spoustu skvělých lidí, za které bude nejspíš do konce života ráda. Hlavní poděkování patří kapele Die Happy a české frontmance Martě Jandové, díky nim se mi otevřel obzor mnoha věcí, které mě momentálně naplňují a uspokojují. Oni jsou také první vážně oblíbená kapela a kapela, jejichž CD mám největší počet a kterou jsem viděla nejvíc krát živě. Dále musím zmínit německou kapelu Jennifer Rostock, kterou nejspíše nikdo z Vás nezná, ale já jsem jim naprosto propadla. Ano, kapely, kde jsou v čele ženy, prostě šlapou. Za koncerty utrácím největší počet financí. Dále také za cigarety, ano, jsem kuřák, za jídlo - jsem vegan, nebo-li "kytkožrout" a také si ráda koupím něco na sebe, přeci jen jsem žena, že.
Celkově se považuji za volnomyšlenkářku. Jsem typický Vodnář. Mám spoustu špatných vlastností o kterých vím, ale patří ke mně. Tíhnu k body-artu. Nemám ráda diskriminaci všeho druhu. Pokud Vás zajímá něco málo z mého života, přečtěte si nějaké články, zanechte po sobě nějaký ten komentář a hlavně respektujte všechny kolem sebe. O tom to je!
Žádné komentáře:
Okomentovat