28.12.2009
Leipzig (DE), Werk II
Na svůj první koncert kapely Die Happy jsem jela v prosinci roku 2009, od rodičů jsem k Vánocům dostala lístek, přesně lístek do klubu Werk II do města Leipzig v Německu. Strašně jsem se těšila, ono většinou když je něco poprvé a člověk neví, co má vlastně přesně čekat, je to vždycky "napínavé" a plné nervů ;) i když nervy mě před jakýmkoliv koncertem drží dodnes.
V pondělí osmadvacátého jsme s tátou vyrazili, nejprve směr Praha - Zličín, kde nám počet lidí do auta doplnily ještě dvě kamarádky a mohli jsme vyrazit směr německé hranice. Cesta probíhala téměř bez komplikací, vlastně až v Německu nás u jedné benzínky kontrolovala "Kobra 11" :D Celou cestu v autě jsme si s holkami povídaly a poslouchaly jsme písničky, aby nám cesta lépe utíkala. Vzpomínám si, jak se mi sevřel žaludek, když jsem na ukazateli viděla nápis "Leipzig 50 km" :D Lipsko jsme našli bez větších komplikací, ale najít klub Werk II už nebyl tak snadný úkol, opravdu jsem litovala toho, že jsem tátu nedonutila vzít si s sebou navigaci do auta. Město jsme projeli křížem krážem a nakonec úspěšně. Hurá! Byli jsme na místě. Ke klubu jsme dojeli někdy kolem 5 hodiny večer, měly jsme tedy s holkama dvě hodiny čas, takže jsme se rozhodly, že budeme čekat, jelikož byl prosinec, venku byla už docela slušná kosa, čekala jsem tam v mikině a teniskách (nechtěla jsem dovnitř tahat bundu, abych jí tam pak nemusela držet). Totálně zmrzlé nás kolem sedmé pustili dovnitř, hned jsme si zabraly místo v první řadě uprostřed. V obchůdku jsme si koupily plakáty na podepsání, placky, mikiny a já také tričko.
Jako předkapela byla vybrána německá klučičí kapela Modern Day Heroes, kteří nehráli vůbec špatně, ale tím, že je člověk nezná, tolik si to neužije, tedy alespoň v mém případě. Když se ale konečně na pódiu objevili kluci z Die Happy a následně Marta, tak jsem hned ožila. Pamatuji si, jak mě překvapilo, jak je Marta hrozně malinká :) Hráli se hlavně písničky z best of alba Most Wanted, ale i jiné. Začínalo se Big Boyem, končilo se tradičně asi největší hitovkou - Supersonic Speed, kterou jsem do té doby moc nemusela, ale jakmile jsem jí slyšela live, neskutečně jsem si jí oblíbila. Přesný playlist si bohužel nepamatuji, ale mám ho někde vyfocený. Za zmínku určitě stojí, že u písničky Goodbye si Marta řekla o Káji foťák a natáčela nás, sebe i kluky :) To už věděla, že jsme jediní Češi na koncertu, myslím, že jsme měly trochu protekci ;) Po koncertu jsem byla úplně vyřízená, strašně jsem si přála, aby přišli, abych se s nimi mohla setkat, vyfotit se a podepsat. Čekaly jsme chvíli a pak jsme zahlédly Jürgena, šly jsme tedy za ním. Zeptala jsem se ho, jestli by se nám mohl podepsat, vyfotit se a pak ještě, jestli neví, zdali taky přijde Marta, na to mi řekl, že neví, že občas chodí, občas ne. Tak jsme ještě čekaly. Pak jsme viděli Ralpha a Thorstena, už ani nevím kterého dřív, ale to není podstatné. Oba byli moc milí, ochotně se nám podepsali, vyfotili se s námi a snažili se konverzovat. Ralph dokonce použil dvě české věty - nejdřív mě požádal o pusinku :D a pak se ptal jak se máme :D Nakonec se za námi ještě vrátil, že si máme chvíli ještě počkat, že přijde Marta. Tak jsme čekaly. Od té chvíle jsem byla ještě víc nervózní a dneska vlastně nechápu kvli čemu. Když jsem jí viděla, jak jde dolů z těch schodů z backstage, tak jsem skoro nemohla ani dýchat, ale když přišla a začala rozhovor větou: "Holky, jak jste se sem dostaly?" :D Tím mě naprosto dostala, tréma mě opustila a dobrých 45 minut jsme se s ní naprosto kamarádsky bavily :) Podepsala se nám, vyfotila se s námi, objala nás.. Vlastně jsem toho tolik ani nečekala. Bylo mi tak strašně líto, když jsme se loučily a musely jsme jet domů. Odjížděla jsem s pocitem, že tyhle zážitky a tenhle den už nikdy nic nepřekoná.
Těch zážitků bylo tolik moc a tolik emocí, že to nejde všechno dokonale popsat, kdo někdy po něčem upřímně a hodně toužil, tak chápe, jaké to je. Kdo ne, stejně mu to nevysvětlím ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat